Při terapiích s koňmi tvoříme bezpečný a citlivý prostor pro zklidnění nervového systému, pro návrat do těla a postupné uvolňování starých otisků. Vycházím ze somatického přístupu a práce s regulací nervového systému.
Tato terapie má několik úrovní – jednou z nich je zvědomění a léčení prvních zážítků i pocitů oddělenosti.
Dnes se v psychoterapii i neurovědě stále víc ukazuje, jak moc nás ovlivňuje to, co jsme zažívali v dětství (0-3 roky) s rodiči. Nervový systém si totiž pamatuje i věci, které neumíme popsat slovy, protože jsme jako miminka neměli vyvinutý intelekt, ale emoční inteligenci ano. Naše rané vztahové zkušenosti mají obrovský vliv na to, jak se cítíme sami se sebou i ve světě. Jestliže se matka necítí v bezpečí, nemůže to předat dítěti. Nervový systém si totiž pamatuje to, co už mysl dávno neumí pojmenovat.
Ne vždy ale jde o „velké trauma“. Někdy stačí dlouhodobý nedostatek bezpečného naladění, přílišný tlak, emoční osamělost nebo prostředí, kde dítě muselo potlačit samo sebe, aby bylo přijato.
Rané nebo vývojové trauma může být podkladem mnoha potíží. Ovlivňuje hlavně to, jak se naše tělo a nervový systém naučily fungovat. Když člověk v dětství nezažíval dostatek bezpečí, klidu, přijetí nebo opravdového naladění, často se naučil spíš přežívat než být v uvolnění a v kontaktu sám se sebou. A to se může později projevovat třeba jako:
- úzkosti nebo vnitřní napětí,
- chronický stres,
- nespavost,
- pocit odpojení od sebe,
- potíže ve vztazích,
- přehnaná potřeba kontroly,
- vyčerpání,
- zamrzání, přetížení nebo silná citlivost,
- problémy s hranicemi či vlastní hodnotou.
Některé zátěže a zranění z dětství si neseme hluboko v sobě. Mohou se projevovat v těle, v emocích, ve vztazích i v pocitu vnitřního bezpečí. Často nejde jen o jednotlivé události, ale o dlouhodobý stres, přetížení nebo chybějící pocit přijetí a opory.
Na rané trauma – vývojové trauma (zranění z dětství, dlouhodobý stres, nedostatek bezpečí či citového naladění) se používá víc přístupů. Já – za asistence koní, pracují hlavně s tělem, s emocemi, a nervovým systémem. Rané trauma se neléčí mluvením, ale prožitkem – protože trauma zůstává uložené v nervovém systému a těle.
VZNIK RANÉHO TRAUMATU
Rané trauma nevzniká pouze tehdy, když se stane něco dramatického. Někdy vzniká z toho, co se opakovaně nestalo.
Dítě potřebovalo být utišeno, ale nikdo nepřišel.
Potřebovalo být viděno, ale jeho emoce byly přehlíženy.
Potřebovalo bezpečí, ale místo něj zažívalo napětí, chaos nebo nepředvídatelnost.
Malé dítě je zcela závislé na svých pečujících osobách. Nedokáže samo regulovat svůj nervový systém. Potřebuje dospělého, který mu pomůže vrátit se do klidu, když se bojí, pláče nebo je zahlcené.
Postupně se tak učí:
- Když je mi těžko, někdo přijde.
- Když se bojím, mohu být utišeno.
- Když pláču, moje emoce mají místo.
- Když něco potřebuji, nejsem samo.
Pokud však dítě opakovaně zažívá strach, odmítnutí, zanedbávání, chaos nebo emoční nedostupnost, jeho nervový systém se musí přizpůsobit. Dítě nemůže jednoduše odejít. Nemůže si říct: „Toto prostředí pro mě není bezpečné.“ Proto se začne měnit ono samo. Může se naučit být velmi hodné.
Nevyjadřovat své potřeby.
Neplakat.
Nezlobit se.
Všechno zvládat samo.
Sledovat nálady druhých.
Být neviditelné…. Tyto reakce nejsou slabostí. Byly to způsoby, jak se dítě snažilo zůstat v bezpečí a zároveň si zachovat vztah, který ke svému přežití potřebovalo.
To, co dítě nemohlo vyjádřit slovy, může začít žít v těle.
Strach, který nebyl utišen.
Smutek, který neměl prostor.
Hněv, který nebylo možné projevit.
Touha po blízkosti, která zůstala nenaplněná. Událost možná skončila. Ale nervový systém se z ní nemusel úplně vrátit. Proto se v dospělosti můžeme stále cítit, jako bychom museli být ve střehu, všechno zvládnout sami, zavděčit se druhým nebo se odpojit od vlastních potřeb. Často si myslíme: „Taková prostě jsem.“ Ale někdy to, co považujeme za svou osobnost, bylo kdysi způsobem, jak jsme se naučili přežít.
Rané trauma a smutek
V raném traumatu se často ukrývá hluboký smutek. Smutek za tím, co jsme potřebovali a nedostali.
Za bezpečím.
Za přijetím.
Za možností být dítětem.
Za tím, že někdo neviděl náš strach.
Za tím, že jsme museli být silní příliš brzy… Tento smutek se někdy objeví až ve chvíli, kdy se začneme cítit bezpečněji. Teprve když tělo nemusí neustále přežívat, může si dovolit cítit to, co bylo dříve příliš bolestivé.
Co je BONDING a jak se projevuje ve vztazích?
Bonding (z angl.-propojení, úzký vztah) je pojem, který se začal používat u popisu toho, jak se vztahují děti k své hlavní pečující osobě, nejčastěji k matce/otci.
Tento první vztah je určující pro všechny naše další vztahy v životě. Citová vazba ovlivňuje to, jak dítě objevuje svět. Jak dokáže být samo, nakolik je úzkostné, když pečující osoba není na blízku. Zajímavé je, že tyto vztahové vzorce s námi v životě pokračují a objevují se i ve vztazích partnerských.
Ukázalo se, že existují 3 druhy možných citových vazeb:
– jistá – – úzkostná – – vyhýbavá –
V zásadě lidé s úzkostnou vztahovou vazbou jsou velmi citliví na jakékoli ohrožení blízkosti.
Vyhýbaví mají zase spíše strach z blízkosti a když začne být blízkost moc velká, tak mají tendenci ze vztahu utéct. Ačkoliv si to často racionalizují např. pod záminkami, v čem jim jejich partner vadí a jaké má chyby.
Zdravé dítě, které si je jisté emoční a fyzickou dostupností matky, se dokáže od matky postupně odpoutávat, objevovat svět a když potřebuje, tak se vrátí k matce pro objetí a podporu.
Dítě, které si není jisté dostupností matky se naučí nějaký způsob, jakým to zvládat:
Úzkostnou vztahovou vazbou:
- Bojí se matku spustit z očí.
- Zůstává jí pořád na blízku a je ve velkém stresu, když s ní přestane být v kontaktu.
- Bojí se, že se matka nevrátí.
Vyhýbavou vztahovou vazbou:
- Naučilo matku „nepotřebovat“, resp. se naučilo tak vypadat navenek.
- Takové dítě vypadá hodně samostatně a nevyhledává či dokonce odmítá blízkost rodiče.
- Neumí v životě navazovat hlubší- intimní – vztahy.
Bonding– pro všechny vztahy v našem životě je nejdůležitější náš prvotní vztah s tím, kdo o nás pečoval- (nejčastěji matka) koněm.
Co je – emocionální intimita
– je stav, kdy se dva lidé cítí dostatečně v bezpečí, aby odhalili své emoční nitro před tím druhým, což mezi nimi vytvoří silné pouto.
Citová vazba, kterou jsme se naučili ve své rodině, nás ovlivňuje stále.
Přestřihnutí pupeční šňůry – naše první trauma
V „porodnicích – NEMOCNICÍCH“ platí tiché a neoficiální pravidlo – okamžitě přestřihnout pupeční šňůru. To byste ale v žádném případě neměli dovolit. Je to proto, že v okamžiku narození je novorozenec ve stavu dvojitého dýchání. Nejprve dostává kyslík a živiny přes pupeční šňůru. Jeho plíce ještě nejsou plně aktivovány, postupně začíná lapat po dechu nosem a pomalu aktivuje plíce. Co dělají „lékaři“ ?
Hned po porodu přestřihnou pupeční šňůru, čímž přeruší přísun kyslíku a živin. Kojenec cítí dušení, začne těžce dýchat a snaží se aktivovat plíce – bolí to! Také – krev, která je v placentě, musí projít do kojence.Pokud dojde k okamžitému přestřižení pupeční šňůry, dítě se ihned po porodu neprokrví. Krev v placentě však obsahuje přirozené spektrum imunity dítěte. Tedy pokud dojde k okamžitému přestřižení pupeční šňůry, dítě je záměrně zbaveno části přirozené imunity. Proč ?
Takové dítě, které zpočátku nezíská plnou imunitu, bude mít pravděpodobně mnoho zdravotních problémů po celý život. To zase znamená, že „lékaři“ nyní mohou rodiče přimět, aby slyšeli, že dítě nyní potřebuje očkování, prášky, přípravky a operace. . Nic osobního, je to jen byznys.
Pupeční šňůra by měla být přestřižena HODINU PO PORODU. (Při lotosovém porodu je dítě spojeno s placentou i několik dní.) Lékařský byznys chce, aby pupeční šňůra a placenta zůstaly co nejčerstvější. Nyní otázka – proč medicína potřebuje čerstvou placentu a pupeční šňůru? Z jejich tkáně se vyrábějí drahé lékařské a kosmetické přípravky.
Zdroj:
Kirill Repjew (bývalý lékař)