Velký Týnec, 783 72
+420 603 194 700
corazon.os@seznam.cz

O mně

Lenka Hnilicová


Jezdecké umění i koně vnímám na mnoha úrovních. Koně jsem studovala nejen u nás, ale i v různých částech světa- v USA, Německu, ve Španělsku, v  Irsku jsem složila BHS exam. 

Vždy jsem hledala opravdové propojení a vznešenost, to jsem zažila až po několika letech práce s koňmi v Andalusii.

Předávám své 25-leté životní zkušenosti (nejen) s koňmi. Práci s koňmi propojuji se svými zkušenostmi z několika terapeutických metod, kterými jsem si prošla. Např.: Tai-chi – Joga – Somatic movement – Shiatsu – Feldenkraise – Continuum movement – Trauma healing…

Práce s  koňmi je 90% o vztahu a energii.

Pocházím z Olomouce, po zemědělské škole a studiu chov koní jsem odjela do zahraničí učit se to, co se v žádné škole nenaučím. Hurá do světa mezi koně. Vybírala jsem si země, kde koním rozumí. Začala jsem Irskem, Německem, USA, abych se znovu vrátila do Irska a udělala si mezinárodní zkoušky pro práci s koňmi: BHS Exam. Nakonec jsem si zamilovala nejvíc Andalusii a jejich styl života s koňmi. Ve stájích Alfonsa Gonzala de Bustos  jsem trénovala mladé koně a také pomáhala s dovolenou na koních tzv.Trail rides. Krásně se mi tam žilo, až na to horko.  Od roku 1998 jsem se i v Česku začala profesionálně věnovala výuce ježdění.  Mé výcvikové metody jsou spojením mnoha oborů o které se zajímám. Jde zejména o principy bodyawarness, jogy, shiatsu a neurovědy. V poslední době se díky koním zabývám také EQ- emoční inteligencí a léčením traumatu. Jde o uvědomování si potlačených pocitů a práce s nimi. Přestala jsem učit ježdění a věnuji se různým terapiím s koňmi. Více se věnuji sobě a svým koním, objevuji také další způsoby, jak nám mohou pomáhat. 

Začínám se více věnovat terapeutické práci s koňmi a hlubším kontaktem mezi námi. Zaujal mě rozdíl mezi ochočováním a napojením. Ochočování se děje tím, že zvíře je zavřeno, – spoutáno nějakou ohradou, boxem. Zvíře zavřeme do klece, dítě spoutáme systémem odměn a trestů….Takhle funguje celá ochočená společnost.

 Když chceme nějakou sílu zkrotit, musíme ji nejprve porozumět. Díky tomu se naučíme ji milovat. Na druhé straně vzniká totéž, a tím vzniká vzájemná láska.  Ochočování vede ke ztrátě svobody, napojení otevírá možnost skutečnému růstu a lásce. -Toto je skutečná cesta. Svět utváří člověka a ten zase utváří tento svět. – Pier la šéz


Žijeme v době, kdy vyhoření a kolaps je potvrzením, že věříte tomu, co děláte. Ani mě se nepodařilo vyhnout této životní fázi. Proto se posledních 6 let věnuji více práci na sobě – studiu těla a nervového systému. Stále se učím a proto zde uvádím některé (z mého pohledu velmi důležité) kurzy:

ABSOLVOVANÉ KURZY (v angličtině):

Self Study Nerve Release Course Lazaris Nerve Release Technique™ is a proprietary training created by Celeste Lazaris.

BALANCE THROUGH MOVEMENT METHOD BTMM Academy

– BALANCE ISN’T SOMETHING YOU FIND… …IT’S SOMETHING YOU CREATE.“ Rovnováha není něco co naleznete, …. je to něco, co vytvoříte.

NeuroAffective Touch® od Dr. Aline LaPierre.

DOTEK – slouží jako most mezi tělem a myslí.

Léčení nervového systému a truamatu s Irene Lyon SmartBody SmartMind™

Nervový systém řídí všechny ostatní systémy v těle.


PS: Pokud vám někdo říká, že je vyléčen, dosáhl osvícení a životní stresy ho už neaktivují ani nezmrazí, pak utíkejte……. Mnozí ušli dlouhou cestu a našli hlubokou regulaci nervového systému, ale i ti nejváženější z mentorů v této oblasti studia a léčení řeknou, že na sobě stále pracují. (Pokud někdo říká, že se ho stres netýká nebo už nezažívá strach, pak jeho nervový systém NEFUNGUJE správně a je pravděpodobné, že by mohl být ve vysokém funkčním zamrznutí s velkou dávkou duchovního bypassu). K životu potřebujeme mechanismy přežití pro momentální stres a hrozbu! Léčení je celoživotní cesta a nikdy není skutečně dokončeno. Když někdo řekne, že vám pomůže jednoduché cviření, pak neví, o čem mluví.


Můj život v zahraničí

Moje cesta za koňmi kolem světa aneb jak jsem se naučila nebát se a žít své sny.
Rozhovor s K. Šmídovou

Nikdy bych nevěřila, že já, holka z města, budu mít časem své vlastní koně a díky nim budu žít svůj vysněný život. Svým příběhem bych vás ráda inspirovala k tomu, že prací na sobě můžete dokázat i to, co si mnohdy neumíte ani představit. Koně vám na vaší cestě obrovsky pomůžou.


Od mládí jsem chtěla být s koňmi.  O jejich životě jsem měla hodně romantickou představu spíš z filmů, jak si svobodně běhají po loukách, užívají si života, abych ve skutečnosti pak viděla, jak žijí zavřeni ve stájích a jsou stejně ochočeni a zlomení jako my. Koňský duch byl  u nás v Československu potlačený stejně jako ten lidský. Český  přístup k nim byl pro mě  hodně drsný a jezdecká škola v Lanškrouně, kterou jsem po zemědělské škole absolvovala, mě o tom jen přesvědčila. Dominování zastrašováním a posilováním vlastního ega se mi vůbec nelíbilo. Chtěla jsem se jet do zahraničí. Neexistoval ještě internet, neuměla jsem anglicky,  a tak jsem mohla vyjet jen jako aupair, ale podmínkou byla rodina s koňmi! 

Přes inzerát v Profitu jsem se dostala (jako au-paire) k moři na jih IRSKA do Youghalu. Po pár týdnech jsem se už tolik nestarala o holčičku, ale o koně, které měli doma. Žila jsem u trenérky skákání, jezdila jsem na  koni po pláži a pomáhala s mladými koňmi. Tam jsem viděla poprvé show Monty Robertse. Obsedal našeho mladého hřebce a za 18 minut už na koni jezdil jezdec.  ( Po svých zkušenostech s koňmi, jsem si později uvědomila, že toho docílil na základě čtyř principů, které se učím: – Uvolnění, Důvěra, Narovnání se (pro koně podsazení) a Sebe-vědomí.  

Monty R. se stal mým guru a hned jsem mu psala dopis, že pro něj chci pracovat i zadarmo. Nikdo mi však neodpovídal, tak jsem si řekla, že musím jet do USA a najít ho tam. Našla jsem si další práci aupair v CALIFORNII, kde měl farmu. Zjistila jsem, že v Americe je takových Horse whisperů víc. V Californii se mi podařilo sehnat práci u velmi vzdělané a bohaté ženy, které jsem se starala o dva plnokrevníky. Měla je jako své děti. Koně jsme pořád leštily a umývaly. Vodily jsme je po procházkách, ale většinou se na nich nejezdilo. Byli to hřebci a pěkně nadupaní. Jeden z nich majitelce poškodil  páteř, takže už  jezdit moc nemohla. Díky tomu jsem se však u ní naučila práci ze země podle Lindy Tellington Jones, viděla jsem, jak se masírují koně a jak dostávají akupunkturu. Byla jsem na kurzu několika  horse whisperů,  poznala Toma Dorance, Ray Hunta, atd. Na Monty Robertse jsem vlastně  zapomněla, zvláště, když tam běžely fámy, že se učil od jiných horse whisperů. Po nějaké době za mnou přijela kamarádka z Česka a tak jsme jely hledat práci do COLORADA – ráje koní a kovbojů.  Po nějakých úklidech se nám konečně podařilo získat vysněnou práci. Dělaly jsme průvodce na koních a jezdily s turisty. Od rána do večera v krásné přírodě a mezi stovkou koní. Dělaly jsme tehdy pro Aspen- rides a Breckenridge stables. 

Osud mě však chtěl posunout jinam. Zlomila jsem si nohu, nemohla jsem pracovat, musela jsem se zastavit a začala jsem o koních víc studovat. Přišla jsem na to, že existují celosvětově uznávané zkoušky BHS:   https://pathways.bhs.org.uk/   – když je udělám, budu moci  pracovat s koňmi po celém světě. Zatím jsem měla všechny práce u koní načerno (bez pracovního povolení). Nějaká česká škola nikoho nezajímala. Na školu do Anglie jsem jet nechtěla a tak jsem si našla jednu v IRSKU (tam jsem se cítila jako doma). Studovala jsem jako work and study a absolvovala zkoušky BHS exams. Přikládám odkaz na mou jezdeckou školu u Dublinu  a doporučuji: –http://www.calliaghstownridingcentre.com/

Po složení zkoušek jsem se rozhodla, že pojedu někam, kde koním opravdu rozumí a umí jezdit. Dostala jsem se do velké chovné stáje kousek od HANOVERU. Nádherné koně tam jezdili kupovat zákazníci z celého světa. Německý přístup ke koním se mi však zdál ještě horší než  český. Měli krásné, čisté boxy, plno nejlepšího krmení, ale byli zavření, trénovalo se v hale. Pastvinu neviděli ani z okna. Byli to výrobní prostředky a způsob trénování byl: He must learn!   Byla jsem z toho  úplně zničená, že i s tak nádhernými koňmi, v nejlepších stájích, se zachází jako s otroky a o žádném partnerství nemůže být ani řeč. Zkusila jsem ještě pár stájí, ale přístup byl stejný. Naštěstí jsem objevila knihu Sylvie Loch Classical rider o Španělsku a španělských koních. Dočetla jsem se, že jsou na světě místa, kde si koní váží a učí se od nich. Začala jsem hledat práci ve ŠPANĚLSKU

Získala jsem práci v Epona riding centre, jako učitelka  v pony klubu: http://www.eponaspain.com/ . Krásné stáje, krásní koně, výborní jezdci. 2x týdně předváděli pro turisty vysokou jezdeckou španělskou školu. Ve stájích jsem poznala španělský klid a noblesu při práci s koňmi. Nic nemuselo být hned jako v Německu. Z mého pohledu chyběly jen pastviny pro koně a jejich přirozená svoboda. Proto jsem ani tam nemohla zůstat a moje romantická cesta za vysněnými vztahy s koňmi  musela pokračovat.

Tentokrát jsem si už nemusela zlomit nohu,  stačilo otevřít jezdecké magazíny.  Zaujaly mě články o trail rides  v národním parku Donana a byly tam i kontakty. Zase jsem psala dopisy a nakonec jsem získala práci v Andalusii u hraběte Alfonso Gonzalo de Bustos, na Fince La Corberahttp://www.lacorbera.es                                      

To byla asi moje nejkrásnější doba a bylo těžké odtud odejít. Don Alfonso byl pravý šlechtic, měl důstojnost, odvahu, sebevědomí a takové měl i koně. Na jeho týdenní tail rides jezdili nóbl lidé z celého světa. Prožila jsem tam opravdu nevšední zážitky, nejen při putování s koňmi. Naučila jsem se tam žít víc o samotě, pod voňavými eukalypty,  s koňmi  a v souladu s přírodou. Učila jsem se drezůru,  jezdila s turisty na vyjížďky,  obsedala mladé koně a zamilovala se do chrtů a španělského způsobu života- žití srdcem.

Nejvíc jsem se od koní naučila, když jsem jich měla sama na starost  v hotelu Los Mimbrales, který patří mezi významné hotely  s osobitým charakterem. Vytvořili ho z bývalé vesničky pracovníků na pomerančové plantáži. Vyjížďky na koních tam už dnes nenabízejí. Tady je odkaz pro zvídavé:  http://www.cortijomimbrales.es/  Žila jsem tam v malém domečku za hotelem s velikou ohradou. Po několika měsících osamocení, bez velké komunikace s lidmi (jen občas někdo přišel na vyjížďku) se mi otevřelo srdce a začala jsem koně opravdu cítit a komunikovat s nimi na úrovni srdce. Oni i já jsme se změnili, uvolnili jsme se, získali klid a sebedůvěru. Vyzařovalo to z nás a lidé za námi chodili a fotili si nás.

Tam jsem se naučila nebát se a jít za svými sny. Nikdy bych nevěřila, že já, holka z města, budu mít časem své vlastní koně a díky nim budu žít svůj vysněný život a bude nás to živit.

Po několika letech mi bylo čím dál víc smutno po domově a po Češích. Koní už jsem měla dost a měla jsem další sen. Chtěla jsem mít kavárnu a žít zase ve městě mezi lidmi. Vrátila jsem se domů a otevřela v přízemí našeho domu Café Rustico. Byla to kavárna ve španělském stylu a pořádala jsem tam různá setkání i všelijaké ruční tvoření. Ve vysněné kavárně jsem se probrala do české reality, kdy si lidé na vše jen stěžují, ale vlastně nechtějí nic měnit.  Tak jsem se zase nasměrovala na koně. Koupila jsem si mladého plnokrevníka, (nekupte ho, když se jmenoval Espaňol),  Začala jsem zase učit jízdu na koni a pořádat letní tábory. Začala jsem provozovat stáje na Olomoucké pevnosti Fort XVII. http://www.forty.cz/  Začínalo to tam být úspěšné, ale majitel Fort prodal a já se měla stěhovat. Hledala jsem nějaký pozemek….


Při psaní tohoto životopisu jsem s překvapením zjistila, jak pestrý a různobarevný život mám. Škoda, že když to žijete, tak si to tak neužíváte. Většinou jsem byla sama v cizím prostředí, bez kamarádů a někde na farmě mimo město. Bylo mi smutno po Česku, po mladých lidech. Netušila jsem, že lidé, pro které pracuji, jsou výjimeční a měla bych si toho vážit. Proto jsem do textu přiložila i odkazy na jejich stránky a ráda je doporučím. Díky svojí výjimečnosti  stále fungují a nabízí  své aktivity.)

Koně chovám opravdu jinak, než je u nás zvykem, založila jsem centrum CORAZON  (ze španělského srdce) . Více o tom na stránkách zde: http://corazon-os.cz/